Deskový radiátor

 

Používání deskových radiátorů v bytových domech je asi k nejčastějším způsobům, jak vytápět jednotlivé byty a společné prostory. Je to jednoduché – někde stojí kotelna, od ní vede přes výměníky teplá voda v trubkách až do bytu, kde vyhřívá deskový radiátora ten ohřívá vzduch ve své blízkosti. Teplý vzduch, jak je známo, je lehčí než studený, proto stoupá podle okna, pod kterým obvykle deskový radiátorstojí, ke stropu, stáčí se podle něho směrem do místnosti a na druhém konci podle zadní stěny místnosti opět klesá k podlaze. A protože od radiátoru vzduch stoupá, do uvolněného prostoru se dostává již chladnější vzduch od zadní stěny. U radiátoru se zase ohřeje a opět stoupá podle okna. Tak se vlastně vytvoří okruh, který postupně celou místnost vyhřeje. Nejstudenější vzduch je zde proto v dolních částech deskového radiátoru před ohřevem. Oproti tomu v minulosti, kdy se topilo kamny umístěnými směrem ke středu domu co nejblíž ke komínu, teplý vzduch měl obrácený koloběh – stoupal od kamen ke stropu a posouval se směrem k oknu, u kterého ochladl a po podlaze se opět vychlazený přiblížil ke kamnům. Tak se sice místnost vytopila, ale mnohem později. Jenže jiná možnost dřív nebyla, dřív měly i proto domy menší okna.

U velkých bytových domů je ta výhoda, že sousední byty se vytápějí, nebo také chladí, vzájemně. Krajní byty také proto bývají kompenzovány tím, že za teplo, kterého potřebují více, platí méně. Dnes, kdy se postupně montují do bytových domů plastová okna, se může stát, že takto dobře tepelně izolovaný byt se vůbec nevytápí, stačí teplo “od sousedů” a teplo z lidí a jejich činnosti, třeba od vaření či koupání. Dochází tak v širším měřítku k významným úsporám. Na druhou stranu i toto se kompenzuje neustálým zvyšováním ceny tepla, ale to již není v moci deskových radiátorů, ty mohou dále jen svým uživatelům šetřit jejich kapsu.

Comments are closed

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich